"Ještě neuplynul ani rok od uvedení zcela nové aerovky na trh a již stačilo 37 nadšenců těchto malých vozů založit v Praze Aero Car Club. Tedy přesně 23. června 1930. Prvním předsedou se stává pan Oldřich Skokánek, jednatelem a šéfredaktorem později založeného časopisu Aerovkář, pan Stanislav Kafuněk. Ten vydržel po odstoupení pana Skokánka vést klub až do roku 1939. Samostatný klub zaniká v roce 1939, kdy se stává součástí Autoklubu republiky Československé..."

Tato stránka je jen a jen pro Vás, kdo by se chtěl k tématu Aero Car Clubu vyjádřit, poslat obrázky či si jen tak nezávisle zavzpomínat. Své příspěvky a vzpomínky, ale i obrázky zašlete prosím na e-mail: stepan@aero-auto.com nebo zkrátka jen klikněte dole na obálku a pište...pokud budete mít zájem, aby ACC měl svoji stránku...

první příspěvek napsal pan Milan Kafuněk z Dánska, kterému tímto co nejsrdečněji děkuji.

Rád bych, snad jako prvni, měl tu čest a napsat pár řádků. Jsem jmenovaného Stanislava Kafuňka prvorozený syn Milan. Myslím, ze bych mohl plně napsat tyto řádky jménem mého táty. Byl jsem vlastně odchován v Aerovkach a kdyz jsem se naučil číst, tak jsem moc často listoval ve svázaných ročnících právě Aero car clubu revue. Pamatuji se, že tam bylo ponejvíc fotografií Aerovek všech velikostí a zároveň zprávy a výsledky různých soutěží a jiných událostí kolem klubu Aerovkářů. A měl jsem vždy radost, když jsem objevil tátu na fotografii, ať už za volantem, či v civilu. A co jsem tam viděl strýčků a tetiček. Ať už to byl Turek, Hodač, Formánek či Junková nebo Slavíková. Tito, ale mnoho dalších si pamatuji, jak po valce často přijížděli k nám na chatu do Nespek a já někde ve skrytu pozoroval a poslouchal jejich povídání. A zároveň se mi vybavuje, jaké měli zklamání z konce éry Aerovek a jak byli zděšeni nástupem krutého režimu. Táta byl výborný jezdec a taktik. Jednu tajnost bych možná zveřejnit měl. Táta nikdy nebyl na to, vzít třeba šroubovák, klíč či kladivo. Ale řezat zatáčky - to uměl. A kdy jsme naposledy měli Aerovku? Já se matně pamatuji na 30 kabriolet a 50 limuzínku, avšak brzo po začátku války obě auta sebrali Němci. Kdepak asi jim byl konec. Snad na ruské frontě. Zkrátka Aero Car Club skončil v roce 1939 a tata zacal svoji dalsi karieru v Autoklubu republiky Československé. Pamatuji se, že ještě jezdil rallye jako Raid Polski na Tatraplanu a jiné. A také se angažoval například jako ředitel plochých drah v Praze. Ale AEROVKÁM byl konec. Ale události roku 1948 přinesly konec všemu. Později začal Svazarm, a to nejen nesedělo tátovi, strýčkům a tetám, ale Svazarm o ně ani nestál. A nakonec, na stará kolena, myslím v roce 1956 se táta zmohl na Fordku (ročník 1929). O Aerovkach však nikdy neprestal mluvit, ale ani o všech těch zážitcích, jak v republice tak i v Evrope. Jak jsem se zmínil na začátku, tak jsem byl odchovan v Aerovkach, ale za volantem jsem se vyškolil na Fordce. A i když by si člověk přál, aby se to všechno vrátilo zpět - tak už to nejde. Jsem hrdý na všechny ty fandy, obdivovatele a majitele Aerovek. Obdivuji na webových stránkach, kolik lidí už dalo Aerovky do kupy a jak jsou hrdi na svá autíčka.

Záverem bych chtěl popřát této webové stránce AERO AUTOMOBILY hodně dalších úspěchů a zároveň take ještě poděkovat panu Štěpánu Zapadlo, jak se stará o tuto stránku a také jsem rád, že jsme se osobně poznali. S pozdravem - Zahoď to a kup si Aerovku…………… 

20. listopadu 2005 - Milan KAFUNĚK, Dánsko