|
První
červnový víkend roku 2009 byl pro aerovkáře a členy SPAA opět, a již po
třetí, ve znamení
Brandýského okruhu. Respektive setkání s názvem "Po stopách Brandýského
okruhu". Počasí nám předpovídali bouřlivé a deštivé. Leč opak byl pravdou a
kdo vzdal setkání kvůli počasí, udělal chybu. Nebyly sice zrovna tropy, ale
již po ránu vykouklo na naše aerovky sluníčko, jak je ostatně vidět na
některých fotkách. A po deváté se opakoval již známý scénář. Okolí pensionu
Koliba se zahalilo do modré mlhy a řada aerovek se vydala na další cestování
po orlickém podhůří. Tentokráte nás cesta vedla přes Ústí nad Orlicí,
Letohrad, Šedivec a Líšnici do Žamberka, kde jsem byl málem zatčen bdělou
policií. Naštěstí jsem byl včas propuštěn k dalšímu cestování a tak jsme
mohli pokračovat směrem směrem na Potštejn až do Doudleb, kde byl cíl naší
první etapy. Zde jsme díky majitelům zdejšího zámku mohli absolvovat
poutavou prohlídku, malé občerstvení a vystavit svoje skvosty před zámkem a
některé, ty nejlepší přímo na zámeckém nádvoří. Po dvou hodinách příjemné
návštěvy vyráží naše kolona směrem k Brandýsu nad Orlicí. Letos jsem se na
náměstí vešli bez problémů a hned po příjezdu byly všechny posádky
obdarovány proslulými brandýskými koláčky, které se na jazyku doslova a do
písmene rozplývají. Poté se účastníci odebrali na oběd a na náměstí se zatím
o pobavení diváků starala živá kapela. Po výstavce našich vozů se
startovního praporu ujal pan starosta a odstartoval zápolení třetího
setkání. Opět se stávají z řidičů závodníci. Letos jsme my i diváci byli
překvapeni, jak si někteří vzali závodění k srdci. Takhle "rozžhavené"
aerovky asi mnoho lidí nevidělo. Po dojetí dvou okruhů jsme se opět, jako
loni, seřadili na silnici stejným způsobem jako v letech 1934 až 1936 a s
diváky se rozloučili závěrečným defilé. Třetí etapou jsme ještě vyzkoušeli
stoupavost aerovek a pak již jen odpočinkovou jízdou se blížili zpět k
penzionu Koliba. A pak jen večeře, závěrečné vyhodnocení, předání plaket a
dlouhá, dlouhá debata do pozdních nočních hodin. Co říci na závěr? Za sebe
chci poděkovat těm, kteří se nelekli mraků a dorazili i přes půl republiky,
počasí že nám opravdu vydrželo a nezmokli jsme, všem, kteří mi jakkoliv s
přípravou pomáhali, panu Petru Dujkovi za krásné chvíle na zámku v
Doudlebách ...a všem těm, na které jsem momentálně zapomněl a poděkování si
zaslouží. |
